na Blog.cz

Jak tam tak stáli, zmocnil se Melarda zvláštní klid. Netušil, jak je to na takovém místě možné, ale bylo to tak. Z Nerina vyzařovala silná nervozita, která mu vadila, snažila se ho rozhodit. Otočil se k elfovi čelem a řekl: "Měl by ses vrátit, já se tady porozhlédnu."

Nerin nevěřil svým uším, ale brána se jako na povel trochu pootevřela. Cosi ho vytlačilo ven z Resthëmie, sotva to pocítil. Brána se opět zabouchla. Nerin nevěřícně zamrkal a zkusil ji otevřít. Marně.

"Blázen! Pitomec!" zamumlal. Ozvalo se zavrčení. Nerin se zmateně otočil, ale to už na něj letěla obrovská chiméra. Jedovatý had na ocase zasyčel a chystal se dát Nerinovi lekci o rušení klidu mrtvých. Chiméra ale nepočítala s vodní hradbou, která se před elfem zjevila. Ta zamrzla a chiméra se po ní se skučením svezla. Sotva v nepřirozené poloze přistála na zemi, voda roztála a odplavila ji kamsi do bludiště. To už se ale na obloze objevil Kespir. Tázavě na Nerina pohlédl. Ten je zavrtěl hlavou a nasedl. Gryf nepotřeboval pobízet.

Bludiště rychle přeletěli a Nerinovi poskočilo srdce, když na obloze spatřil Kierieniny dračice. Přistáli společně. Ostatní členi výpravy k nim doběhli s otázkou v očích.

Nerin měl sto chutí rozběhnout se ke Kierie a zjisti, jestli je v pořádku, ale ovládl se

"Jak… Kierie? Nerine?" zamrkala Liliana.

"Přišli jsme do Resthëmie. Věřte mi, když vám řeknu, bojte se umřít. Je to tam děsně frustrující," začal Nerin, "Nevím přesně, co se s Melardem stalo, ale najednou vypadal tak… dospěle… Prostě mě vyhodil ven, jako bych mu vlezl do domu, nebo co. Brána už se nechtěla otevřít. Pak na mě zaútočila chiméra. Budu mít trauma…."

Nikomu neušlo, jak se Alan zatvářil. I Kinna tehdy měla potyčku s chimérou. Málem to nepřežila. Alan byl jediný z původní skupiny, když se nepočítal Melard. On to věděl, i je varoval. Něco mu ale říkalo, jakýsi vlezlý pocit, že s těma dvěma něco nehraje. Melard s Kinnou… Melard je sice ťulpas, ale pohotový a něco v něm je. Něco temného. Stejně jako v Kinně. Kinně, která toho tolik vydržela, Kinně, která dokázala bojovat i v těhotenství, Kinně, která už tolikrát neměla daleko smrti. Kinně, kterou Resthëmie už tolikrát ušetřila. Melardovi se naopak všechny trable vyhýbaly. Vždyť bitvu přestál bez zranění a to ani pořádně bojovat neuměl! Dokázal tak lehce zranit skvělého elfského válečníka - Nuedofha…

Alan měl dílky skládačky, ale ty do sebe nepasovaly.

"A co ty Kierie tady děláš?" přerušil Nerin ticho.

"Podařilo se mi utéct z Geshe. Mám, Jormund nebyl opatrný, pár informací. Mluvil o svých plánech," odvětila. Liliana, Enzica a Tiarin společně zakleli. Kierie nechápala, co se děje. Anamnie jim to přece říkala… Zato Alan s Nerinem si vzpomněli. Na všechno.

"Zapomenutí? To bylo milé, matko…" řekl Nerin kousavě.

Liliana naň pohlédla. Nerin se tvářil dotčeně a možná i trochu naštvaně, ale smířil se s tím. Liliana se spíše bála pohlédnout na Alana, ale přesto se k tomu přinutila. Měl zavřené oči, ale jeho čelist byla napjatá a ruce sevřel v pěst. Spíše cítila, než viděla, jak se meč ohně chvěje.

Za ten čas po bitvě si toho stihla o živlech nastudovat spoustu, aby věděla, jak všechny závisejí na emocích. Nejstabilnější z nich byla země, která potřebovala hodně vyburcovat. Vítr ani voda nepotřebovaly silnou pohnutku, aby se projevili, ale oheň byl i přesto nad nimi. Nejvýbušnější a nejdivočejší živel. To četla všude, kam se podívala. A Alan se vztekal.

Otevřel oči a zpříma na Lilianu pohlédl. Ta pod sílou toho pohledu o krok ustoupila. Zděsila se jeho očí. Jedno modré a druhé v barvě ohně. Meč ohně zaprskal, ale nevzplanul. Liliana se ale stejně bála. Alan měl, stejně jako Nerin, velkou moc, ale nejděsivější bylo, že ji nedokázal ovládat.

Alan se od ní až pohradvě odvrátil. Nikdy dřív by si to nedovolil, ale živel ho změnil. Podporoval jeho starou, divokou stánku. Pohlédl na Kierie a neutrálním hlasem se zeptal: "Co jsi zjistila?"

Všem se očividně velmi ulevilo a dál to nekomentovali. Kierie se zhluboka nadechla a řekla: "Jormund chce někoho vyvolat. Už se nepamatuji na jméno, bylo to nějak na L… Prý je to syn boha noci, nebo co…"

Alan s Nerinem na sebe pohlédli.

"No, tak t jsme v pěkný kaši," konstatoval Alan.

"Odkdy vyznáváš bohy?" rýpla si Enzica.

"Od té doby, co jsme s nimi měli dostaveníčko. Pro Alana to byl možná příjemný pokec, ale se mnou mluvil právě bůh noci. Každý nositel živlu je prý v područí některého boha," odsekl Nerin.

"Kierie," předběhl Alan všechny otázky, " neříkala jsi, že za tebou letí Kinna?" Dívka zmateně přikývla.

"Tak to nám problém mnoho krát zvyšuje," hlesl, "Bohyně slunce říkala, že všechny živly brzy budou mít majitele… A že země a vzduch budou mít za majitele ženu. Kieire má vzduch, takže se dá usuzovat, že Kinna…" nechal větu nedokončenou.

V tu chvíli se ale zvedla Půlnoc a rozlétla se ke svému vyvolenému. Otázky, kletby i panika musely počkat. Během chvíle byla dračice zpět i s Melardem. Ten vypadal jako po normální večerní procházce, ne jako po návštěvě světa zemřelých. Zvesela si k nim rázoval.

"Hodiny v Resthëmii nejsou. Řekla mi, že máme hledat jinde. Řekla: ,Patříc nepříteli, v rukou spojence.' Ona slouží Jormundovi, proto mi nemohla moc radit, ale něco mi přece jen řekla… ,Smrt a život souznít mohou stejně dobře, jako mládí a stáří, jako pravda a lež.'"

"Nejstarší a Nejmladší!" vykřikla Liliana.

Skupinka se rychle zmenšovala. Vinny to nevydržela a rozlétla se za ním. Alan se zachmuřil, neboť se v dračiciných zračila panika. Vyměnil si s Vinny neklidné pocity, ale ona mu věnovala jen část své pozornosti. Dračice letěla neskutečně rychle, až měl Alan problém s dechem a Vinny neměla šanci jim stačit.

Neletěli moc dlouho, ale Alan si byl jistý, že bude mít z pevného sevření spoustu modřin.

Zanedlouho v dáli na obzoru zahlédl Fhisimrae jako malou, sotva zřetelnou tečku a v tutéž chvíli do nich narazil silný vichr. Cheloniu do odhodilo dozadu. Přistála a odpověděla na neklidné Anamniino volání, které se ozývalo někde za vichrem. Alan seskočil na zem a zaúpěl, jak měl celé tělo ztuhlé a bolavé, ale dračice ho neúprosně postrčila směrem k vichru. Pohlédl na ni a nejistě vykročil vpřed. Vítr ho neúprosně bičoval a on několikrát i ztratil rovnováhu, ale nakonec se dovlekl do středu toho všeho. V tom ji spatřil. Kierie se vznášela ve vzduchu a vlasy kolem ní divoce vlály jako nějaký závoj a téměř splývaly s nadouvajícím se pláštěm. Na hruď si cosi tiskla. Alan se k ní ještě o kousek přiblížil. Štít. Malý štít. Základ byl ze dřeva a vepředu byl přibitý bílý kov, na kterém byly diamanty vyvedeny znaky větru a Fhisimrae.

Alan si nemohl pomoci a rozesmál se. Bylo to tak absurdní! Vítr se zklidnil a on spatřil i Anamnii, která na něj hleděla, jako na blázna.

"Tak vítr se našel… Zbývá země, pak, přesně jak bohyně říkala, vše propukne," otočil se k Anamnii a přes ustávající vichr zvolal: "Vybral si ji živel, přesně jako mě a Nerina. Bude v pořádku!" Ukázal dračici meč ohně, po které bez jeho přičinění přeběhlo několik plamínků.

"Já oheň, Nerin voda, Kierie vzduch a kdo má zemi se zatím neví. Toto je moc Fhisimrae."

Anamnie zavrčela na srozuměnou, ale moc jí to neuklidnilo.

Vítr záhy ustal a Kierie se snesla k zemi, kde zůstala ležet. Alan k ní doklusal a obrátil ji na záda.

"Tati?" zamrkala dívka překvapeně.

"Kierie, co tady u všech vyvolených pohledáváš?!"

Kierie mu chtěla říci o Geshe, ale dračice jí to zatrhly.

"Chtěla jsem za vámi! Samotná tam na vrchu…Bylo to děsný. A…" odmlčela se.

"Elvie bude zuřit… A co?"

"A… Daongar s matkou jsou nám celou dobu v patách. Nemohla jsem tam zůstat už kvůli nim!"

"Kinna? Ale ty máš dvě dračice! Daongar je silný, ale ne tolik!" zavrtěl hlavou Alan a odtáhl se, když se posadila.

"My… Bojovali jsme s nimi… Během chvilky nás přemohli.Ta Daongarova kyselina naleptá úplně všechno a navíc ovládá vítr…" povzdechla si a zrak jí padl na podivný štít.

"Jak daleko jsou?"

"Nevím. Možná půl dne letu. Daongar je zraněný, jinak by nás už měl. Měl nějakou potyčku s Jormundovým havranem… A co je tohle?"

Alan jí to vše vysvětlil jako prve Anamnii.

"Ovládat živel… Je to těžké?"

"Proklatě. Už jsem zapálil strom a málem ugriloval Nerina," ušklíbl se, "Tak pojď. Nerin s Melardem jsou v Resthëmii, ostatní čekají venku."

Kierie přikývla a nejistě si na záda připevnila štít. Dračice už na ně čekaly. Byl čas na šťastné shledání.

Melard s Nerinem nyní stáli před velkou branou. Vyměnili si trochu vystrašené a nejisté pohledy.

"Myslím, že jsem to bral trochu moc na lehkou váhu, když jsem se tak dobrovolně přihlásil…" ušklíbl se Nerin.

Melard mu věnoval téměř až pohrdavý pohled, i když on sám si nebyl jistý, jestli udělal dobře. Tohle místo mu ale dodávalo podivného klidu. Nechápal to.

"Jdeme?" vydechl Nerin.

"Jdeme!" přikývl Melard.

Došli k zlaté, gigantické stavbě a pečlivě si ji prohlédli. Její povrch jako by se pořád měnil a prolínal. Složité obrazce se točili a působilo to hypnoticky. Oba si moc dobře uvědomovali druhý svět za touhle branou. Záhadný, živým skrytý svět, plný spousty tajemství. Byl to úžasný, ale zároveň děsivý pocit.

Melard se zhluboka nadechl a dotknul se jednoho obrazce, který se pod jeho rukou zastavil. Byla tak ledová, až mu srdce vynechalo úder. Nerin ho napodobil a cukl sebou. V nevyslovené shodě zatlačili a s velkým úsilím s branou trochu pohnuli. I přes tu drobnou škvírku bylo jasně viděl žluté světlo, které osvětlilo ještě kus bludiště.

Znovu se zapřeli a brána povolila alespoň do té míry, že mohli projít.

"Ehm, ty první," zahrál si Nerin a gentlemana.

Melard se snažil skrýt nervozitu a vkročil do jasného světla, které ho úplně oslepilo. Zhluboka se nadechl, chytl Nerina za košili a udělal dlouhý krok do prázdna. Brána se za nimi s ohlušujícím zaduněním zabouchla.

Stáli ve zdánlivě nekonečném prostoru, ve kterém nebylo jediné rostliny či zvířete. Po světle nebylo ani památky. Panovalo tam přítmí a nad zemí se vlnila ledová mlha. S tou si pohrával ještě ledovější vítr.

Oba vetřelci si připravili zbraně, aby se mohli v případě potřeby bránit. Rozhlíželi se, hledali cokoli, co by narušovalo podivnou nostalgii toho místa, ale nic nenašli. Byli sami v té děsivé pustině smrti.

Melard zakašlal a přiškrceně prohodil: "Vůbec se Kinně nedivím, že byla v šoku, když se odsud vrátila. Je to tady děsivé samo o sobě a to na nás ještě nic nevyskočilo…"

"N-no… Na tohle budu ještě dlouho vzpomínat a mít děsivé noční můry. Radši ani neumřu, abych se sem nemusel vracet," zamumlal vyděšeně Nerin.

"To jsme čtyři. Naši vyvolení se musí také pěkně třást. Nejvíc mě ale děsí, že je vůbec necítím…"

Byla hluboká noc. Elvie ležela v měkké posteli a hleděla do stropu. Teprve před chvílí se dostala do postele. Byla hrozně unavená, ale musela si toho ještě tolik srovnat v hlavě… Na to už jí ale nezbývala síla. Vydržela tak dlouho, neboť jí Záře propůjčoval svou energii a sílu. Oba toho ale měli dost a potřebovali řádný odpočinek. Elfka se vrátila k myšlence, jak to sakra Liliana zvládala. Říkala, že zpočátku taky měla vše nejisté, ale časem se svého úkolu zhostila správně a dál to šlo samo… Taky jí hodně pomáhali ostatní. Že by poprosila Praxe o pomoc? Jistě by si poradil lépe, než Elvie sama. Zpočátku se jí i snažil pomáhat, ale Elvie byla moc tvrdohlavá a vymstilo se jí to. Rozhodla se zapomenout na svou hrdost a zajít za ním. Mohla by zapojit i Lucana. Taktéž byl spolehlivý a uměl se všeho správně zhostit. Mohla by i Jeiwa… Na, toho ne. Ten by ji rozptyloval.

Mnoho elfů za ní chodilo s nějakou prosbou a ona nesnášela, když ji rušili. Do toho by mohla navléknout Praxe. Lucana by mohla mít jako pravou ruku. Měla by také vybrat skupinu lučištníků, kteří by se starali o Jormundovi zvědy. Tam by mohla Jeiwa využít a poslat na pomoc Tiaris někoho jiného.

Potřebovala i vymyslet způsob, jak odradit lidi, aby se přestali potulovat kolem Neprostupného lesa a hledat ty své okřídlené koně. Ale jak to zařídit? Zastrašit je drakem? Tím by to ještě zhoršila. Ani nechávat je "záhadně" mizet nemohla. Tohle bude muset prořešit s někým jiným. Ale co, stejně se dřív nebo později budou muset spojit proti Jormundovi.

Elvie si mučednicky povzdechla a pokusila se usnout. Avšak i přes neskutečnou únavu spánek nepřicházel… Jako by měla ještě něco důležitého udělat. Zažehla tedy svíci a rozhlédla se po pokoji plném stínů. Přemýšlela, co by to měla udělat. Náhle se její mysl naplnila známým tlakem. Vstala tedy a vytáhla tlustou knihu, která sama ukazovala důležitou stránku. Nechala ji tedy, aby si vybrala. Otevřela se na stránce s Elviiným rukopisem. Sáhla po svíci a začala číst:

Přečetla si věštbu třikrát, než knihu konečně zavřela. Chtěla nad ní přemýšlet, ale tentokrát byl spánek neúprosný. Zalehla a s úlevou se ponořila do vytouženého spánku.

Resthëmie se od jejich poslední návštěvy vůbec nezměnila. Vyhlížela stejně majestátně a nebezpečně. Vzpomínky se Alanovi s Melardem rychle vracely.

"Takže," spustila Liliana, když byli bezpečně na zemi, "Půjdou dva. Dobrovolníci?"

"Já klidně půjdu!" vyhrkl Melard. Elfka přikývla.

"Proč ne? Ať se můžu podívat, kam mě osud nakonec zavede," ušklíbl se Nerin. Ale jeho oči byly vážné. Liliana přikývla poněkud váhavěji.

O chvíli později seděli ti dva na svých vyvolených a chystali se k odletu.

"Dávejte pozor. Kinnu tehdy Resthëmie napadla. Málem zemřela," varoval je ještě Alan.

Oba přikývli a vzlétli. Bludiště ze vzduchu působilo vskutku děsivě. Bylo plné kostí, mlhy, podivných stínů a hlavně smrti a strachu.

Sesedli před branou a Kespir s Půlnocí zamířili zpět přes děsivé bludiště. Vrátili se s otupěnými smysli a malátně ulehli na zem.

"Dobře, má někdo hlad?" optala se Liliana po chvilce ticha. Všichni zavrtěli hlavou.

Alan se vydal k Vinninu postroji a alespoň vytáhl čutoru a napil se. Vinny vedle něj zafrkala a začala odhrnovat sníh, aby se dostala k suché trávě. Alan moc dobře věděl, jak nesnáší zimu. Nyní měli čas, tak proč neexperimentovat? Posadil se a opřel se o kmen jednoho ze stromů. Nepatrně se dotkl meče a zavřel oči. Zemi sice neovládal, ale nechat roztát sníh, který se ho přirozeně stranil by neměl být problém. Vzpomněl si na všechny zázraky, co meč dokázal. Sníh - voda - se mu přirozeně vyhýbal. Jen to rozšířit…

"Alane!" křikla Liliana. Trhl sebou a otevřel oči. Až nyní si uvědomil nezvyklé horko. Vyskočil na nohy a ustoupil před plameny. Strom hořel. Neměl tušení, jak nechat oheň zmizet a tak jen bezradně přihlížel, jak se strom ohromnou rychlostí mění v popel. Nervózně si prohrábl vlasy a zamumlal: "To se moc nepovedlo…"

"To tedy ne! Odteď se drž od všeho dřeva! Vlastně od všeho, co může hořet!" vztekala se Liliana.

"A to se mám vznášet? Všechno hoří! I Vinny!" ohradil se naštvaně. Klisna výhružně zavrčela: Nejsem žádný kus dřeva! Měl bys tu zatracenou věc někam zahodit, ať konečně zmizí! Dělá jen problémy! Celé tohle je jedna velká hloupost! Ty -

"Promiň, já si to nevybral!" utnul ji a trucovitě se vydal přes louku. Zastavil se až na jejím konci a zamyšleně hleděl do země. Vinny měla pravdu. Měl by ten meč někde nechat ležet a zdrhat. Ale to nešlo. Vrátil by se.

Znenadání se do něj opřel silný vít a ztratil půdu pod nohama.

Patří ti to! Uslyšel Vinny. Šok pominul. A podíval se na svého únosce. Chelonia.

Všude vládlo ticho. Ticho a tma. Vznášel se. Obklopovala ho černá obloha plná jasných hvězd, na které zářila celá luna. Vznášel se ve stříbrném světle měsíce. Chladivého dotyku strachu, temnoty a mizící naděje. Dotek tísně a frustrace z nekonečného prostoru. A možného pádu.

Vznesl se ještě víš… K měsíci. Do neznáma. Země nebyla. Mohl jen letět. Víš a víš… Světlo měsíce ho záhy pohltilo a oslepilo. V oné neproniknutelné záři se zjevil muž. Vlasy, jemně povlávající v neexistující vánku, byly černé jako sama noc. Jediný modrý pramen přímo bil to očí. Oválný obličej, jež nejvíce zvýrazňovaly černé oči, které jako dvě díry do nicoty kontrastovaly s bledou kůží. Přímo vprostřed čela se mu skvělo tetování srpku měsíce. Úzké rty se roztáhly do úšklebku.

Tmavě modrý plášť, který splýval podél černé vesty, se mírně třepotal. Popleskal černé kalhoty s tmavými botami.

Muž v ruce svíral dlouhou hůl, zakončenou modře zářící koulí, ve které se rýsoval stejný srpek měsíce, jako měl na čele. Úplně stejný srpek tvořil i sponu pro plášť a zapínání na opasku. Byl to elf a vyzařovala z něj síla, hrdost a temnota. A hlavně moc. Nekonečná, vše stravující moc, která Nerina srazila na kolena. Ten elf nebyl obyčejný.

"Kdo… Kdo jste?" zaskuhral Nerin stísněně.

Elf odhalil dokonalou řad bílých zubů s nepřirozeně ostrými špičáky. Jeho mladou tvář rozjasnil škodolibý úsměv.

"Jsem tvůj pán. Voda je paní měsíce, neslyšel jsi to někdy?"

Nerina napadlo, že by měl být pánem spíše on.

"Ne, hlupáku. To ani ve snu, a že o těch já vím vskutku dost. Jsem jedním z těch, co stvořili temnotu. Jsem pán noci a měsíce. Pán tvých největších obav. Ten, koho uctívá samotný, samozvaný vládce mrtvých. Nic tě nenapadá?" Elfův úsměv se ještě rozšířil. Natáhl před Nerina ruku a okolím se jako plátno rozprostřel podivný výjev. Hleděl na Elvie. Seděla ve své komnatě s hlavou v dlaních.

"Elvie…" zašeptal zmateně.

"Můžu ji vidět. Můžu vidět kohokoliv. Celý Fläth je nyní v mém područí. Není to skvělé? Jak se mi stýská po dobách temnoty…"

"Co? Tohle je sen, že? Pouhý sen…"

"Kéž by sen! Stalo se pouze to, že jsem si k sobě zavolal tvou duši."

"Kdo jste?" zopakoval Nerin.

"Jsem bůh. Lidmi uctívaný, elfy zapomenutý. Bůh noci."

Nerin zalapal po dechu. Ve starých spisech se o bozích našly zmínky. Četl je, ale...

"Naštěstí," pokračoval bůh, "nejsi pouze v mém područí. Tvým ochráncem je i bůh smrti."

Nerin na boha zděšeně valil oči. Co to má znamenat?! Ptal se sám sebe.

"Proč…?" větu dokončit nedokázal.

"Že by proto, že jsme spojenci? Možná proto, že právě voda má hlubiny temné, jako sama smrt. Možná proto, že jednou umřeš. Kdo ví," pokrčil rameny bůh.

"Jednou umře každý…" protestoval Nerin.

"Nemáš pravdu. Víš toho o smrti příliš málo na to, abys mohl soudit. Už tak víš víc, než je zdrávo, BĚŽ!" zahřměl bůh noci.

Na Nerina začala působit gravitace. Padal…a padal.

Zprudka se posadil pod svítajícím nebe. Tohle už bylo moc!

Alan letěl jasnou oblohou bez mraků a slunce mu pralo do zad. Vlasy cuchal lehký vánek. Vinny letěla neobyčejně klidně. Pak si to ale uvědomil. To nebyla Vinny. Seděl… Seděl na mraku. Polekaně se rozhlédl. Zem neexistovala. Pouze slunce a nebe. A ten mrak. Začínal panikařit.

"Vítej nositeli ohně," rozlehl se okolím hlas.

"Kdo je tam?" křikl Alan zmateně. Zavedl se vítr.V záři slunce se zjevila elfka, ale ne obyčejná. Ze zad jí vyrůstal pár křídel, který splýval s oblaky. Vlasy jí zářily jako slunce a štíhlou postavu jí zahalovaly modré šaty s hlubokým výstřihem. Byla bosá a v ruce svírala dlouhou hůl, jejíž rozšířený konec byl obohacen o zhmotněnou energii, která se stále chvěla a zářila jako slunce. Stála též na oblaku, ale pohybovala se pomocí křídel.

"Jsem paní oblohy a slunce. Slunce je oheň, proto jsi ty mým chráněncem," řekla elfka zpěvným hlasem. Alan na ni nechápavě hleděl.

"Jsem bohyně slunce a oblohy," pokračovala elfka s vlídným úsměvem.

Alan slyšel o bozích, ale nevěřil v ně. To ostatně žádný elf.

"Bohyně? To nedává smysl…" hlesl.

"Ale ano, dává. Nejen ty, ale i ostatní vlastníci živlů jsou v područí někoho z nás. Nad tebou držím ochranou ruku já a bohyně moudrosti."

"Mluvíte, jako by ostatní živli již měli svého majitele…"

"Již téměř ano. Obě jsou na dosah. Brzy vše započne…"

"Obě? Co započne?" zamračil se Alan.

"Další majitelé jsou ženy… Započne válka."

"Válka už dávno započala," ohradil se Alan.

"Ano, tato ano, ale započne nová. Válka nových rozměrů. Válka, která může od základů změnit celý dosavadní svět. Válka živlů, mrtvých a živých. Válka, která bude mnohem horší, než jakákoliv dřívější."

"Jak… to dopadne?" zeptal se tiše. Znělo to děsivě.

"To ti neřeknu. Já osud nepíši. On se píše sám…"

"A existuje vůbec… Slyše jsem varování o tom, že není ani osud, ani budoucnost…"

"Hodiny budoucnosti stále existují, i když zmizely. Kdyby se zničili, poznal bys to, věř mi, a vzápětí umřel. Spolu s celým světem," bohyně si povzdechla a prohrábla zlaté vlasy. Roztáhla křídla do plné šíře a vznesla se.

"Už bys měl jít. Tví společníci čekají…" sotva to řekla, mrak se rozplynul a okolí zčernalo.

S trhnutím se probudil. Slunce se dotýkalo horizontu. Vzhůru byl pouze Nerin. Ten seděl na zemi a stísněně hleděl před sebe. Alan vstal se nejistě k němu došel.

Nerin do něj zabodl pohled a zeptal se: "Taky tě navštívili… bohové?"

"Ano… bohyně slunce…" hlesl Alan.

"Mě bůh měsíce. Hezký protiklad," ušklíbl se.

Alan přikývl. Chtěl se zeptat na větší podrobnosti, ale za nimi se ozvalo Darinovo mohutné zívnutí. Drak upřel na dva nezvykle bledé elfy zvědavý pohled a posléze se otočil ke své vyvolené, aby ji taktéž vzbudil.

Liliana se neochotně zvedla a protáhla. Všude kolem byla vrstva sněhu. Jen v místech, kde spal Alan byla suchá tráva. Elfka si povzdechla a došla k nezasněženému místu. Tam poklekla a obě ruce přitiskla k zemi. Soustředila do ní svou moc. Hřejivá energie jí proudila skrz paže a slídila pod zemí.

"Ještě dnes dorazíme k Resthëmii. V zemi je cítit její vzdálená moc," zamnula si lefka ruce.

"Darine, vzbuď ostatní. Chci to mít za sebou co možná nejdříve."

Alan s Nerinem to brali i jako povel pro ně. Alan tedy došel zpět ke svému místu a vzbudil Vinnny. Osedlal ji a pohled mu padl na meč. Vybavila se mu bohyně a celý ten rozhovor. Také to, jak se mu pokaždé objevil u boku a ohnivé koule. Nejistě natáhl ruku a usilovně myslel na to, aby v ní meč držel. Mírně sebou trhnul, když se mu v dlani objevily plameny. Ty se prodlužovaly, až dostaly známý tvar meče. Lehce se usmál a shýbl se i pro pochvu.

Nerina,který Alan sledoval to zaujalo a pokusil se o to samé. Natáhl před sebe ruku. Nic. Pokrčil rameny a obrátil se ke Kespirovi. V tu chvíli mu voda vrazila do zad a celého ho zmáčela. Tiarin se na celé kolo rozchechtal a Enzica se přidala.

Nerin tiše zabědoval, ale záhy si uvědomil, že se mu voda valí po prsou a tvoří známý modrý řemen. To ho potěšilo. Znovu se soustředil. Pramen vody se začal kroutit a vznášet. Provazec, který utvořil, se vkradl Nerinovi do ruky a změnil se v luk. Po něm následoval šíp. Nerin vše vrátil do toulce a osedlal Kespira. Gryf na něj upíral vážný pohled, který nebyl nic častého. Nerinovi to neuniklo.

Nějak se mi to celé nelíbí…

"Já vím… Je to zvláštní. Přesto jsem za to rád. Máme tak nějakou výhodu nad Jormundem," hlesl Nerin a vyhoupl se na bělostný hřbet.

Ještě před tím, než Kierie utekla, trůnil Dongar na hoře. Zahákl se obrovskými drápy a neklidně mával masitým ocasem. Neustále otáčel hlavou a vrčel na Chelonii, která v bezpečné vzdálenosti oblétala Geshe. Chvíli přemýšlel, jestli ji nemá zabít, ale okolo se nepozorovaně pohybovala i Anamnie, která čekala na chvilku nepozornosti. Daongar nehodlal ve své ostražitosti polevit, ale to mu nebylo dopřáno. V dálce se ozvalo zakrákání a kolem Anamnie, která se nedostatečně obratně ohnala, se prosmýkl černý havran a střemhlav se vrhl ke Geshe. Vyhnul se i Chelonii a přistál vedle Daongara. Daongar začal vrčet ještě víc. Siklara, Jormundov oblíbence, nesnášel ještě víc než Jormunda nebo dokonce Kinnu, což bylo co říci.

Probodl Siklara nenávistným pohledem. Havran vydal zvuk podobný zasyčení a rudýma, připitomělýma očima sledoval svého rivala. Byl o víc jak polovinu menší než Daongar a v souboji by neměl sebemenší šanci. Přesto si nepřestával vyskakovat.

Drak ho raději ignoroval a dál sledoval dračice. Chelonia se pokusila přiblížit, ale Daongar se nadzdvihl a výhružně roztáhl křídla. Chelonia zaváhala a tak proti ní jedním mohutným mávnutím poslal silný vítr, který ji odnesl o kus dál, ale byla moc daleko na tom, aby ji mohl zranit. Varovně na něj zavrčela. Ráda by na Daongara zaútočila, ale drak nebyl nepřirozeně silný jen po fyzické stránce, ale i jeho schopnosti byly na ní moc silné. To i na dvě dračice. Navíc byly obě mladé a nezkušené. Toho již dávno mrtvý nepřítel dokázal jistě využít. Daongar nebyl hlupák a vše pro a proti si uvědomoval. Žil téměř šest set let a zažíval mnoho bitek po celých sto let v Resthëmii, než ho Jormund vyvolal a udělal si z něj sluhu. Ještě štěstí, že měl tak silnou osobnost, jinak by ho ten pitomý jednorožec zapudil. Ještě nyní s ním měl problémy. Ale to ho přestalo zajímat, když do něčeho narazil mávající ocasem. Než se stihl otočit, Siklar zakrákoral a nebezpečně vyhlížející zobák mu zaryl do křídla. Trefil ho do citlivého místa, kde měl šupiny ještě celkem měkké. Daongar zaúpěl a obnažil žluté zuby. Siklar přitiskl peří k tělu a napůl roztáhl křídla. Drak opovržlivě ohrnul nos a ohnal se po něm. Zuby se zaryly do černého krku a Siklar sebou začal házet. Daongar se špatně držel Geshe, a tak do havran stáhl dolů nejen svou nečekanou váhou. Bolavé křídlo ho nechtělo poslouchat, a proto tvrdě dopadnul na zem, i když se snažil plachtit. Ale on to alespoň přežil, havran ne.

Drak rezignovaně sledoval, jak dračice doletěly ke vchodu do hory a zatímco se sbíral ze země a protahoval si křídla, dračice se otočily a letěly pryč. S jezdkyní na hřbetě.

Daongar zaskuhral a malátně začal stoupat. Pomalu doletěl na vrchol, kam už doběhla na cestu připravená Kinna. Pohlédla na draka a zaklela nad rudým křídlem. Za ní vylezl zmatený Sarran. Chvilku sledovat dračice a pak řekl: "Leťte. Toho havrana si s tebou otec jistě ještě vyřídí, ale ty tři by vám neměly uniknout."

Daongar nechal neochotně Kinnu nasednout a s bolestí ve svalech a připravil na dlouhý let. Sbíral síly a nechal bolest odejít do pozadí. Necítil ji, pokud nechtěl, ale následky zranění potlačit nemohl. Vzlétl a snažil se postupovat co možná nejrychleji, ale zranění ho omezovala. I přesto měli dračice brzy na dohled. Ty si jich všimly a ještě přidaly. Daongar se snažil, ale rychleji už postupovat nemohl. Zničehožnic dračice i s Kierie zmizely. Daongar se zarazil, ale nezastavil.

"Leť dál, nezpomaluj! Chelonia se umí maskovat. To je ten její štít, stále jsou před námi," křikla Kinna, ale dobře věděla, že jim unikly.

To je skvělé, ale najít je chceš jak? Zavrčel drak.

"Budeme si muset počkat. Leť k Resthëmii. Kierie se nevrátí do Monéry, pojede za Alanem."

Daongar neprotestoval. Čím déle se bude vyhýbat Jormundovu trestu, tím lépe. Vyletěl mezi mraky, kde se dobře ztratil. Takže dračice nemohly vědět, kde je, což mu vyhovovalo.

Elvie se rozhlédla a vzápětí spatřila Jeiwa.

"Krásná jako vždy," prohodil, když ji spatřil.

"Myslím, že bych vypadala líp, kdybych toho neměla nad hlavu…" pousmála se smutně.

"Ale no tak, tak hrozné to být nemůže," uklidňoval ji a objal kolem ramen.

Elvie mu vyklouzla a dala se do zapisování do jedné z tlustých knih.

Jeiw si povzdechl a zavřel za sebou dveře. Elvie si přála být sama. Ale nedokázala psát dlouho. Upravila si šaty a protáhla se. Došla k obrovskému oknu a její myšlenky se opět stočily k družině. Vzpomněla si i na svou výpravu. Na čas temnoty, na časovou smyčku, do které se tak záhadně dostali… Na velkou bitvu, při které vznikla záhadná Fhisimrae. Na Robina, který zemřel sotva na začátku všeho, na zrádnou Rubby i na záhadnou Mikki. Na malá hříbata, z nichž jedno zemřelo, stejně tak, jako Fanell.

Stále nepřišla na to, jak to Liliana zvládala. Zvládat všechny ty povinnosti, mít čas na ni i Nerina, Praxe, Egernie a ostatní elfy z okolí. I na Darina a problémy ostatních.

Zavřela oči a povzdechla si. Začátky bývají nejhiorší. Ono se to ještě nějak urovná. Vždy to tak je. Sesunula se zpět na židli a vrátila se k psaní.

Hlas Resthëmie (3.)

Dertiel (2.)

Kinnina magie (3.)

Posmrtný život (3.)

Ruffin (2. i 3.)

Sarran (2.)

Elvie (2.)

Strážce (3.)

Elvie a Jeiw (2.)

Lidský následník trůnu a jeho sestra (2. i 3.)

Tři, dva a jedna, vítr s černou, znuděnou vüldegrdenkou zhoupl, A dál. A mávnout.

"Už toho nech!" zaúpěl Alan. Už ho z ní bolela hlava.

Vinny vzpurně pohodila hlavou, ale zmlkla. Konečně. Ten let už jí přestával bavit. Všichni byli uzavření ve svých malých bublinách a přemýšleli. Nic se nedělo. Ale to bylo na jednu stranu i dobře.

Bylo odpoledne a obloha byla šedivá. Po slunci ani památky. Možná i to přispělo chmurné náladě. Darin vpředu cosi hučel do Liliany. Kespir neochotně snášel trýznivé myšlenky svého vyvoleného. Tiaris se Siwnerem mluvili o Tiaris. Melard myslel na svou sestru, k čemuž se Půlnoc nevyjadřovala. Enzica dumala nad cílem jejich cesty.

Najednou ze zatažené oblohy začaly padat vločky. Alan se zájmem sledoval, jak se vypaří dřív, než se k němu přiblíží. Zato k chudákovi Nerinovi padaly hojně. Ale jemu to ani nevadilo. Nevnímal to. Ostatní to ale vůbec nevítali. Spíš naopak. Náladu to pokazilo ještě víc.

Alan se protáhl a jeho myšlenky se stočily k meči Ohně. Vůbec to nemohl pochopit. Zamyšleně se dotkl jílce a v tom se mu na ruce objevily plameny. Elf strnul. Vinny to zpozorovala, schovala uši v hřívě a začala panikařit. Ve vysoké tónině zařehtala snažila se plameny uhasit zběsilým poletováním. Ostatním to neuniklo.

Alan s plameny zatřepal. Ty několikanásobně narostly a začaly se rozdělovat. Ale to už byl rozruch i u Nerina. Vločky táhly a voda se kolem Kespira vznášela. Voda přijala výzvu.

Z plamenů se staly ohnivé koule a obstoupily Alana, který uklidňoval Vinny.

Koule se prudce rozlétly dopředu a stejně tak i proud vody. Střetly se někdy v půli cesty a se zasyčením se voda vypařila a oheň uhasl. Až na poslední kouli, která planula jasně rudou barvou. Ta při styku s vodou vybuchla. Vzduch se zatetelil a přinutil všechny členy výpravy couvat. Pak bylo po všem. Z meče ohně se linulo nespokojené syčení a luk se chvěl.

"C-co to bylo?" ozval se Tiarin.

"Já nevím. Prostě… se to stalo. Nevím jak…" hlesla Alan.

"Páni…" vydechl Nerin s úsměvem, "To nejsou jen tak nějaké silné zbraně. My… Máme schopnost ten živel úplně ovládat! To je úžasné! Tebe ten oheň ani nespálil! Třeba bych já dokázal dýchat pod vodou!"

"Ale to nevysvětluje…" odporoval Tiarin.

"Vysvětluje. Myslím, že na meč Ohně působí ten sníh, protože je to vlastně voda. Voda a oheň jsou protichůdné živly. Nepřátelé," po Lilianiiných slovech se na sebe Alan s Nerinem musely zašklebit, "Ohni asi vadí ten sníh, všudypřítomná voda. Tak se proti tomu rozhodl postavit. Buď prosimtě opatrný, Alane, ať něco, nebo hůře někoho, nezapálíš!"

"To bude těžké," pravil Alan bez špetky humoru, "Sotva jsem se toho meče dotkl a už to bylo. Bude to těžké, vzhledem k tomu, že ho mám u boku a že se u mě objeví, když ho nechám někde ležet…"

"Má to i své výhody. Hlavně se musíte naučit tu moc ovládat. Je to dar. Tak si ho važte a co je hlavní, užívejte s rozvahou. Tohle ještě bude zajímavý zážitek. Zajímalo by mě, jestli už mají své majitele i další dva živly," řekla Liliana, "Ale země se má odvrátit…"

"Myslíš, že Jormund…?" hlesl Neirn.

"Bojím se toho," zavrtěla Liliana hlavou.

"To by nebylo dobré," přidal se Alan.

"Alespoň by to bylo tři na jednoho… Nebo alespoň dva," snažil se je povzbudit Tiarin.

"Země je silný živel," namítla Enzica.

"To všechny!" odporoval dotčeně Alan.

"Netvrdím opak!" odsekla Enzica.

"Leťme dál, tohle dohadování nemá cenu! Resthëmie je na dosah!" usadila je Liliana. Všichni se neochotně rozletěly s křídly ztěžklými sněhem.

Se starostí si svou vyvolenou pohlédly. Musely se ujistit, že se jí nic nestalo.

V chodbě byly slyšet hlasy, které připomínali Kinnu a toho mladíka, Sarrana. Nesly se ozvěnou a přibližovali se.

Kierie se rychle vyškrábala na Anamniin krk a usadila se v sedle, která na dračici zůstalo.

Dračice rychle letěly pryč. Kierie zavřela oči a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Trochu překvapeně zjistila, že začíná sněžit. Začínala jí být zima.

"Je děsná zima… A vzali my i všechny zbraně," zarazila se V Cheloniině sedlové brašně by měla mít dvě dýky. Trochu se jí ulevilo, i když to pro ni nebyla zrovna dobrá zbraň.

Začínaly jí drkotat zuby a tak se co možná nejpevněji přitiskla k Anamniině teplému krku. Přitáhla si plášť k tělu a poprvé zaň byla ráda. I když její teplé elfské oblečení by bylo mnohem lepší.

Let byl klidný a studený. Čím víc dračice chvátaly, tím většíé byla Kierie zima. Ale nestěžovala si. Radši by byla nemocná, než ve spárech Jormunda.

"Za kým letíme? Za družinou nebo do spárů naštvané Elvie?" kníkla Kierie.

,Za družinou!' odvětily dračice sborově.

"Zvládneme to? Najdeme je…?" Kierie měla docela strach. Hlavně protože věděla, že ji Jormund nenechá jen tak zmizet.

,Neboj… Ohlédni se!' promluvila Anamnie.

Kierie se ohlédla a hlesla: "Nic nevidím…"

,No právě, to je znamení, že zatím jsme v relativním bezpečí a hlavně máme náskok,' vysvětlila Chelonia.

Kierie se znovu ohlédla s mírným úsměvem. Ale z mraků se záhy vyhoupla ohromná silueta.

"C-co to… Drak!" vykřikla Kierie.

,Daongar!' zavrčela Chelonia, ,Umí se dobře skrývat, ale my lépe!'

Kieire přikývla, ale něco se jí nelíbilo. Byl to Daongar, o tom nebylo pochyb, ale něco nesedělo. Pak si toho všimla. Letěl neobvykle pomalu a vrávoravě…

Strakatá klisna cválala po prašné cestě směrem od hradu. Míjela čtyřmetrovou sochu bohyně Moudrosti, která byla lidským nejvyšším bohem. Na podstavci, na kterém stála, bylo napsáno: "Moudrost je základem samotných bohů."
Meridian měl tyto citáty rád. Bohů bylo devět a každý měl svůj úděl. Říkalo se, že bohové stvořily Fläth. Bohyně přírody stvořila zvířata, stromy, louky, květiny i jezera a řeky a hory. Bohyně slunce stvořila nebe a slunce. Bůh nenávisti se spojil s bohy noci a smrti a stvořili zlo. Bohyně nebe se spojila s bohyněmi míru a lásky a stvořily dobro. Bohyně moudrosti a přírody společně stvořily moudré a vznešené tvory - elfy. Byli odrazem jejich duše a získali i jejich vzhled. Z elfů se stali první obyvatelé Fläthu a dle historek vytvořili všechny zázračné stavby, jako třeba zlatou bránu na severu nebo skvostný lidský zámek.
Poté se bohyně spojily znovu a stvořily lidi. Tyto dvě rasy spolu žily několik let v míru, ale elfové nakonec přesto zmizeli. Někteří říkali, že odpluli po moři, jiní, že se vrátili k bohům a žijí s nimi. Také byla teorie, že odešli vnášet vůli bohů do jiných světů.
Meridian bral teorii, že se elfové mají vrátit. Ta stříbrná brána, záhadná hory Geshe, ke které jim strach nedovolil se přiblížit. Anebo třeba Neprostupný les, u kterého byli spatřeni létající tvorové podobní koním.
Spousta odvážlivců vyjela k lesu s úmyslem ty tvory lapit nebo alespoň jen zahlédnout. Údajně byli velmi plaší…
Ale Meridian je chytí! To věděl. On je ten vyvolený, který lapí nové stvoření bohů!
Meridian sledoval další sochu - bohyně míru, štěstí i neštěstí - s citátem: "Mír je to, proč lidé ještě nevymřeli. Štěstí důvod, proč žijí a neštěstí, aby nedělali věci, která jim nenáleží."
Přes cval klisny několik dalších soch minul, až mu zrak padl na boha smrti: "Smrt je nejlepší začátek. Zvláště, protože nikoho nemine!" Tenhle citát mu často vrtal hlavou. Jak může být smrt začátek, když je to konec?
Miloval tyto sochy a jako každý člověk v bohy věřil. Zrovna se modlil k bohyni války a lovu, aby se mu podařilo chytit nějakého krásného létavce, jak je pojmenovali.
Ještě ho čekala dlouhá cesta. Zahleděl se na svého pomocníka Ferdiana, který byl zároveň i jeho bratrem. Měl krátké, hnědé vlasy, hnědé oči a na tvářích strniště. Nebyl zrovna moc žádaný muž. I jeho bílý hřebec byl hezčí!
Meridian se tomu v duchu usmál,
"My je prostě musíme chytit!" ozval se Meridian hlubokým hlasem. Ferdian rázně přikývl.

Kierie bloudila tmou a ohlížela se za sebe. Prosím, ať za mnou nejdou! Říkala si.
Nic za sebou neslyšela, ale i přesto se moc bála. Byla přece přímo v Jormundově hoře!
Nohou o cosi zavadila, ztratila rovnováhu a rozplácla se na zemi. Zamotala se to toho odpudivého černého pláště. Pokusila se si ho sundat, ale s broží, která ho spínala, ani nehnula. Zkusila to znovu, ale marně. Bronzový skvost byl velmi houževnatý a ona ve velkém stresu.
Postavila se na nohy a běžela dál. Její kroky se rozléhaly temnou chodbou kvůli té hloupé podrážce. Zvučná ozvěna se nesla daleko před i za ni. Raději si tedy stáhla kozačky a po špičkách pospíchala dál a dál od oné místnosti. Dál od Jormunda, dál od své matky.
Spatřila menší chodbičku, které vedla kamsi doprava. Zastavila se na jejím rohu a opatrně nahlédla. Nikde nikdo, akorát pár dveří. Dala se tedy tou cestou, která byla více osvětlená než ta, kterou šla před chvílí. Na každém třetím kroku svítila pochodeň, což ji poněkud uklidňovalo.
Kráčela nejistě a opatrně nestále zatáčející chodbou, stále se otáčela a tiskla ke zdi.
Tady musí být další vězení… Pomyslela si.
Chodba prudce zahýbala doleva a jak se opět napojovala na tu velkou, rozšířila se. Ve zdi, naproti které stála byla štěrbina. Nahlédla za roh a když nikoho nespatřila, doběhla ke štěrbině a nakoukla do ní. Byla tam místnost a v ní přecházela černovlasá elfka. Na sobě měla stejné černé oblečení, ale její oči, které Kierie letmo zahlédla, byly oranžové. Stejně jako u její matky. Domyslela si, že se dívá na zrádkyni Rubby, o které toho tolik slyšela.
Raději se odtáhla od škvíry a opět se vydala širokou chodbou. Raději se rozběhla. Bála se. Hodně se bála.
Na konci chodby byly dveře z kovových mříží. Tam si to Kierie matně pamatovala. Chytla mříž a zatáhla. Bylo zamčeno. Ve zmatku s ní pořádně zalomcovala. Ihned s tím přestala - uvědomila si rámus, který to dělalo. Ale už bylo pozdě. Chodbami se rozlehl uši drásající zvuk, který, jak Kierie pochopila, znamenal, že utekla.
Snažila si uchovat chladnou hlavu. Přemýšlela nad svými možnostmi. Poté si vzpomněla. Za mřížemi bylo místo, kde přistály!
Najednou jí přišlo hloupé, že si nevšimla kamenů přisunutých k bráně. Ohnule se tedy a rychle se je snažila odsunout. Chvíli to nešlo a jí se opět zmocňovala panika. Pak ale povolily a ona otevřela dveře. Vyšla ven. Před sebou viděla mraky posetou oblohu a něco málo ze země.
Anamnie! Chelonie!
Během chvíle se u ní objevily dvě velké dračice.

"Páni," pronesl tiše Jeiw, když se mu Elvie se vším svěřila. Položil elfce ruku kolem ramen a konejšivě stiskl.
"Ty to zvládneš. Zvládla jsi toho už tolik… Tohle je jen další zkouška, ve které obstojíš. Věř, že existují mnohem horší problémi a s některými se i možná setkáš. Ale spolu to zvládneme!"
Elvie se nevesele usmála a upřela pomněnkové oči na Ewon, která okusovala trávu.
"Ten pocit blížící bitvy mě ubíjí…" hlesla ztrápeně.
"Bitva se dala očekávat. S Jormundem je něco takového nevyhnutelné. Stálá hrozba." Vůbec z toho nebyl nadšený, ale tak nějak to čekal. Jormund se z poslední bitvy vzpamatoval velmi rychle, kdežto oni ještě úplně ne. Jen sotva by dali dohromady takové vojsko, jaké bylo v bitvě minule. Kdežto poučený Jormund by poslal větší.
"Ve věštbě se píše, že se k nám ve jedné bitvě připojí lidé…" řekla Elvie zamyšleně.
"Lidé?! Ale… Jak chceš zapojit lidi? Zasvětit?"
"Nevím. Nemám tušení. Musím si to promyslet. Zatím je čas…" Nebyla si svými slovy úplně jistá, ale pokusila se jim věřit. Nic jiného jí nezbývalo. Víra.
"Musím jít," povzdechla si a vstala. Ještě se sehnula k Jewivovi a lehce ho políbila na rty. Poté odkráčela. Po cestě ji dostihl Prax a něco s ní řešil.
Jeiw si si něco nespokojeně zabručel a také vstal. Musel se vrátit, aby vystřídal Tiaris.
Došek k Ewon, která zvedla flekatou hlavu. Zafrkala na uvítanou a nechala ho nasednout. Elf se usadil za dlouhými křídly a nohy zasunul do třmenů. Ewon otočila hlavu a řekla: ,Uvidíme, jak se to vyvine. Každopádně, Jormunda už jsme jednou porazili. Proč by jsme to nedokázali znovu?'
"Kéž by!" odvětil Jeiw. Pegas roztáhl křídla a vzlétl. Pírka se chvěla ve větru. Ewon rychle překonávala vzdálenost. Netrvalo dlouho a byli u lesa. Začala pomalu klesat, ale to už se jí vydal v ústery vüldegrden.
"Nic nového," pravila Tiaris.
Jeiw pouze přikývl a nechal elfku odletět.
Ewon přistála, naprázdno máchla křídly a složila je podél boků. Jewi seskočil a posadil se k jednomu z četných stromů. Vedle sebe položil dlouhý luk a toulec se šípy.
"Čeká nás dlouhá noc," pravil nespokojeně. Jak on to tam nesnášel!

"Tvoje dračice, Anamnie, má vskutku velkolepé schopnosti. Ani o nich zatím neví. Bude trvat dlouho, než se své schopnosti naučí ovládat. Ale až to dokáže, nikdo a nic ji nepřemůže!" říkal velkým gestem Dertiel. Kierie ho znala jako blázna do draků. Znal všechny druhy a jejich schopnosti. Ale o Magickém kenitském drakovi, což byla Anamnie, věděl sám hodně. Měl totiž draka stejného druhu. Jeho šupiny byly úchvatné. Zářily jako plameny. Byli s Anamnií dobří kamarádi. Dertielův Norril už své schopnosti uměl ovládat. Pyšnil se schopností, která se málem přičítala magii. Nebylo divu. Umět v tlamě udržet a také vytvořit obrovskou kouli, která je schopna vyhodit do vzduchu celou Monéru, už bylo něco. V minulé bitvě bohužel nebojoval, jelikož se zranil. Po zlomeném křídle ale nezůstala ani jizvička.
Kierie měla Dertiela ráda. Byla s ním sranda. Navíc byl ještě docela mladý a tak si s ním i rozuměla. Hodně ji o jejích dracích naučil. Měl vlídný obličej, krátké bílé vlasy a jasné zelené oči. Ani nebyl tak vysoký, jak průměrný elf. Spíše jako člověk, takže k němu Kierie nemusela tolik vzhlížet.
"Anamnie, nechceš to zkusit?" ptala se nadšeně hlasem desetileté dívky. Dračice zavrtěla hlavou. ,Jsem moc mladá, abych něco takového dokázala. Vždyť Norril je skoro o sto let starší než já!' Protestovala.
"Nevadí. Až přijde správný čas, budu ti pomáhat s tou mocí!" prohlásila a podrbala dračici. Chelonie za ní zabručela. Nebyla ráda pátým kolem u vozu.
"Obávám se, že ty už jsi veškeré své schopnosti objevila. Promiň. Ale stejně jsou ohromující!" uklidňoval ji Dertiel, "Tady máš. To zvýší tvé schopnosti. S něčím takovým ovládneš veškerou svou sílu a elfové budou padat po stovkách!" Elfův hlas se změnil. Byl hlubší a chladný.

Kierie se ani nepokusila otevřít oči. Něco jí říkalo, aby to nedělala. Cítila, že Jormund je blízko a ihned by to zpozoroval. Uslyšela, jak něco pročíslo vzduch.
"Cítím z toho sílu," řekl mladík, Sarran. I ona to cítila. Dusivou tíhu moci. Temné moci. Vzduch se chvěl samotnou blízkostí té věci.
"Je úchvatný…" Sarranův hlas zněl nepřítomně. Jormund se uchechtl: "Jistěže. Hlubiny Resthëmie jsou krásně. A věci odtamtud dvojnásob. Ale teď už běž. Máš nějakou práci. I já mám. Jestli někde uvidíš Rubby, řekni jí, ať přijde do líhně. Hadí draci se co nevidět vylíhnou."
Kierie slyšela, jak jedny těžké boty oddusaly pryč. Snažila se dýchat pravidelně a klidně. Zřejmě to Jormunda uklidnilo, neboť se brzy ztratily i jeho kroky. Otevřela oči. V místnosti bylo šero. Posadila se. Tohle byla její šance na útěk! Počkala, až se jí zklidní tep a vstala. Roztřesenými kroky vyšla na chodbu. Nedlouho bloudila vnitřkem Geshe, když narazila na Kinnu. Opírala se o stěnu a přerývaně dýchala. Z očí jí vytékaly slzy. Když zvedla víčka, Kierie se málem zastavilo srdce. Jedno oko měla ve staré známé barvě! Ale bylo jasně vidět, že se tam tlačí nazpět oranžová. Rukou pevně svírala přívěsek ve tvaru rohu jednorožce - znamení Irise. Vzápětí byla bitva u konce a hodná Kinna prohrála. S trhnutím si sundala přívěsek a mrskla s ním o stěnu. Poté odkráčela. Kieire chvíli počkala a pak ho sebrala. Měla co dělat, aby potlačila slzy. Ráda by se za matkou rozběhla, ale nemohla. Znemožnila by jí útěk. Opět se vydala do bludišť chodeb.